František: práce, která dává smysl
František Kempný je 27letý rodák z Prahy, který si k práci v Obchůdku Borůvka našel svou vlastní cestu. Po studiu na Jedličkově ústavu pokračoval na obchodní škole, kde se věnoval ekonomice a účetnictví. Přestože se pohyboval ve světě čísel, stále víc ho to táhlo tam, kde může být mezi lidmi.
František žije se zrakovým postižením – nevidí na levé oko, což je jeho vrozená vada. I přesto si vybudoval silnou schopnost vnímat lidi kolem sebe a navazovat s nimi přirozený kontakt. Dnes pracuje v prostředí, které mu dává smysl – tam, kde může naplno využít své silné stránky, jako je komunikace, otevřenost a dobrá nálada.
Jeho cesta do Obchůdku Borůvka začala nenápadně. Při jedné návštěvě TA KAVÁRNY se dal do řeči s vedoucí Andreou. Právě toto setkání se ukázalo jako klíčové – Andrea mu pomohla najít pracovní uplatnění v Obchůdku Borůvka. Z náhody se tak stala příležitost, která změnila jeho každodenní život.
Dnes je pro Františka práce především o kontaktu se zákazníky a o malých každodenních setkáních, která dávají jeho práci smysl. Každý den přináší něco nového – jinou náladu, jiný příběh, jiného člověka. „Když přijde zamračený člověk, snažím se mu zlepšit den. A když přijde veselý, zlepší náladu zase on mně,“ popisuje František s úsměvem.
Právě schopnost vnímat lidi kolem sebe a reagovat na ně je něco, co z něj dělá přirozeně dobrého prodejce. Zákazníci se k němu rádi vracejí nejen kvůli nákupu, ale i kvůli příjemné atmosféře, kterou pomáhá vytvářet. I zdánlivě obyčejné situace, jako je obsluha u pokladny, pro něj mají svůj význam – je pro něj důležité, aby vše proběhlo správně a zákazník odcházel spokojený.
Během své práce se František výrazně posunul. Naučil se lépe pracovat s pokladnou, zdokonalil se v počítání peněz a získal větší jistotu v komunikaci. Každý nový den je pro něj příležitostí učit se a zlepšovat. Největší radost má z dobře odvedené práce – třeba ve chvíli, kdy ví, že všechno proběhlo tak, jak má.
Velkou roli v jeho pracovním životě hraje také kolektiv. Prostředí v Obchůdku Borůvka vnímá jako přátelské a podporující. „Jsou bezvadní, vycházíme spolu dobře,“ říká jednoduše o svých kolezích. Právě dobré vztahy na pracovišti jsou pro něj důležité a pomáhají mu cítit se v práci jistě a spokojeně.
Mimo práci má František blízko k hudbě. Dříve hrál na piano, dnes se věnuje především skládání vlastních písniček. Hudba je pro něj způsobem, jak se vyjádřit, odreagovat a načerpat novou energii. Kreativita tak zůstává důležitou součástí jeho života i mimo pracovní prostředí.
Do budoucna si nepřeje nic složitého. Největší hodnotu pro něj má dobrá nálada a pevné zdraví. V jeho přístupu je cítit jednoduchost a upřímnost, která se promítá i do jeho práce s lidmi.
A ostatním by vzkázal jediné: nebát se, jít do věcí s rozumem a trpělivostí a nevzdávat se na cestě za svým cílem.
Magdalena: z tréninkové kavárny na Vyšehradě ke knížkám
Když Magdaléna R. poprvé vstoupila do TA KAVÁRNY na pražském Vyšehradě, nebyla si jistá, jestli to zvládne. Ne proto, že by práci nechtěla – ale proto, že si dlouho nevěřila. Šestadvacetiletá žena s dětskou mozkovou obrnou hledala práci složitě. Neměla maturitu a za sebou měla spíš pochybnosti než pracovní zkušenosti. Narodila se ve 26. týdnu těhotenství s váhou necelý kilogram a od dětství žije s levostrannou hemiparézou – ochrnutím levé ruky a levé nohy. Navzdory svému handicapu chtěla jediné – fungovat v běžném pracovním prostředí a být zaměstnaná i při pobírání invalidního důchodu. Příležitost dostala právě v TA KAVÁRNĚ, kterou znala ze studia v Jedličkově ústavu. „Poslala jsem životopis a tím se mi otevřely další dveře,“ říká dnes.
TA KAVÁRNA funguje jako tréninkové pracoviště pro lidi s tělesným postižením. Nejde v ní jen o kávu, ale hlavně o prostor, kde se člověk může učit, chybovat a růst – bez zbytečného tlaku. Pro Magdalénu to byla první dlouhodobá pracovní zkušenost po odchodu ze školy na podzim roku 2024. Začátky nebyly jednoduché. „Nejtěžší bylo, že jsem si nevěřila a pořád se podceňovala,“ přiznává. Postupně se ale zapojila do běžného chodu kavárny, učila se obsluze zákazníků, provozním rutinám i práci v týmu. Důležitá pro ni byla možnost pracovat vlastním tempem a nebát se udělat chybu. „Najednou jsem měla pocit, že někam patřím,“ dodává.
Podle vedoucí tréninkového programu Andrey Šváchové je právě tohle klíčové. „Naším cílem je podpořit lidi s tělesným postižením, aby v bezpečném pracovním prostředí poznali sami sebe a troufli si na otevřený trh práce. U Majdy bylo krásně vidět, jak roste její sebevědomí i samostatnost.“
Zkušenost z kavárny se brzy proměnila v další krok. Když se objevila možnost práce v knihkupectví, byla už připravená. Z prostředí byla skutečně nadšená – čtení je její dlouhodobý koníček. Do nové práce odchází se smíšenými pocity, ale i s výbavou, kterou dřív neměla: sebevědomím a zkušeností, že zvládne běžný provoz. „Do další práce si beru hlavně to, že se nebojím komunikovat s lidmi a cítím zodpovědnost za to, co dělám,“ říká Magdaléna. Sama ví, že práce na sobě nekončí. Ale rozdíl je zásadní – dnes už ví, že na to má.
Příběh Magdalény ukazuje, že tréninková pracoviště mohou fungovat jako skutečný most mezi lidmi s handicapem a běžným zaměstnáním. A že někdy stačí dát člověku šanci, aby udělal další krok sám.
