Z tréninkové TA KAVÁRNY ke knížkám. Jak dostala Magdaléna šanci, která změnila víc než jen práci
Když Magdaléna R. poprvé vstoupila do naší TA KAVÁRNY na pražském Vyšehradě, nebyla si jistá, jestli to zvládne. Ne proto, že by práci nechtěla – ale proto, že si dlouho nevěřila. Šestadvacetiletá žena s dětskou mozkovou obrnou hledala práci složitě. Neměla maturitu a za sebou měla spíš pochybnosti než pracovní zkušenosti. Narodila se ve 26. týdnu těhotenství s váhou necelý kilogram a od dětství žije s levostrannou hemiparézou – ochrnutím levé ruky a levé nohy. Navzdory svému handicapu chtěla jediné – fungovat v běžném pracovním prostředí a být zaměstnaná i při pobírání invalidního důchodu. Příležitost dostala právě v TA KAVÁRNĚ, kterou znala ze studia v Jedličkově ústavu. „Poslala jsem životopis a tím se mi otevřely další dveře,“ říká dnes.
TA KAVÁRNA funguje jako tréninkové pracoviště pro lidi s tělesným postižením. Nejde v ní jen o kávu, ale hlavně o prostor, kde se člověk může učit, chybovat a růst – bez zbytečného tlaku. Pro Magdalénu to byla první dlouhodobá pracovní zkušenost po odchodu ze školy na podzim roku 2024. Začátky nebyly jednoduché. „Nejtěžší bylo, že jsem si nevěřila a pořád se podceňovala,“ přiznává. Postupně se ale zapojila do běžného chodu kavárny, učila se obsluze zákazníků, provozním rutinám i práci v týmu. Důležitá pro ni byla možnost pracovat vlastním tempem a nebát se udělat chybu. „Najednou jsem měla pocit, že někam patřím,“ dodává.
Podle vedoucí tréninkového programu Andrey Šváchové je právě tohle klíčové. „Naším cílem je podpořit lidi s tělesným postižením, aby v bezpečném pracovním prostředí poznali sami sebe a troufli si na otevřený trh práce. U Majdy bylo krásně vidět, jak roste její sebevědomí i samostatnost.“
Zkušenost z kavárny se brzy proměnila v další krok. Když se objevila možnost práce v knihkupectví, byla už připravená. Z prostředí byla skutečně nadšená – čtení je její dlouhodobý koníček. Do nové práce odchází se smíšenými pocity, ale i s výbavou, kterou dřív neměla: sebevědomím a zkušeností, že zvládne běžný provoz. „Do další práce si beru hlavně to, že se nebojím komunikovat s lidmi a cítím zodpovědnost za to, co dělám,“ říká Magdaléna. Sama ví, že práce na sobě nekončí. Ale rozdíl je zásadní – dnes už ví, že na to má.
Příběh Magdalény ukazuje, že tréninková pracoviště mohou fungovat jako skutečný most mezi lidmi s handicapem a běžným zaměstnáním. A že někdy stačí dát člověku šanci, aby udělal další krok sám.
